„Zaleť si na Havaj, z Vancouveru budou letenky určitě za hubičku,” píše mi do Kanady kamarád Ondra, který se patrně vyzná. Po dvou měsících života na třešňové farmě v hipísácké komunitě, spaní ve stanu a každodenním vstávání ve čtyři hodiny ráno mi to v uších zní jako ten nejlepší možný nápad.
Ani nevím, kolik má Havaj ostrovů. Znám jen Honolulu a Pearl Harbor, a to ani nejsou ostrovy. Pár kamarádů mi ale vypráví o místě zvaném Kauai. Prý je ze všech (aha, osmi) ostrovů ten turismem nejméně dotčený a pro batůžkáře navíc velmi vhodný.
Sedm tisíc korun, směje se na mě cena za zpáteční letenku. Z Česka bych za ni dal pětkrát víc, a tak ani nekontroluju letenky na jiné ostrovy a rovnou kupuju. Rád navštěvuju místa, o nichž jsem nikdy předtím neslyšel. Kauai bude brzy jedním z nich.
Květiny ve vlasech
Nastává den D a já letím z Vancouveru do San Francisca, kde mám krásných sedm hodin na navazující spoj. Plán je jasný: na letišti vyzvednu zarezervovaný Dodge Challenger, v rádiu pustím na plné kule Scotta McKenzieho, projedu Golden Gate Bridge a zlehka město a pak už hurá na Havaj. Pohádka.
Nastává ale první problém. Půjčovna mi nechce káru vydat, protože na kanadské kreditce nemám vyryté jméno. Na české mi pro změnu chybí love. Prachy zkouším přeposlat, obcházím jiné půjčovny, všechno bez úspěchu. Dejte mi ten bourák, hajzlové. Nedají. Tak San Francisco někdy příště. Gentle people jsem tu tentokrát nepotkal, Scotte. Asi jsem zapomněl na ty květiny ve vlasech…
Nevadí mi to, jedu na Havaj a tento výstřelek měl být pouze příjemným bonusem. Nasedám na palubu letadla společnosti United Airlines a vznáším se nad Tichý oceán. Už jenom čtyři tisíce kilometrů a budou mě na letišti vítat domorodé ženy s květinovými věnci za doprovodu havajské tradiční hudby.
Pětihodinová turbulence
Sotva ale vystoupáme nad úroveň mraků, dostaví se turbulence a já dostanu zimnici. Dokážu si představit i lepší double. No nic, alespoň mám celou trojsedačku pro sebe, a tak požádám postarší letušku o paralen a deku a uléhám ke spánku. Turbulence už ale neustanou, a tak oka nezamhouřím.
Ani na Havaji dnes nebudou květiny a zpěv, což mi s ohledem na můj současný zdravotní stav – cítím se hrozně – nakonec moc nevadí. Přilétávám kvečeru a letištní hala je prázdná. Venku je tma a neuvěřitelně vlhké vedro. Díky bohu, že jsem si alespoň na první noc zarezervoval ubytování v hostelu, zbytek pobytu mám totiž v plánu trávit pod stanem v kempech.
Nic nekomplikuju, volám si ubera a vyrážím směr postel. Řidič, první Havajec, kterého potkávám, je příjemný a poutavě mi vypráví o ostrově. O pár minut později mě vyhazuje před hostelem s nápisem „Kauai Beach House“ a přeje mi hodně štěstí. „Díky, snad nestrávím celý havajský pobyt pod duchnou.“
Zítra bude líp
Snažím se dobít dovnitř, hlavní vchod je ale zamčený. Obcházím budovu ze všech stran a nalézám bránu, zpoza které vidím několik hostů. „Může mi někdo, prosím, otevřít? „Zavolej si na recepci, na bráně je číslo,“ odpovídá mně seschlá černoška ležící na lehátku. Po delší debatě se konečně dostávám do hostelu, abych zjistil, že na recepci nikdo není. Ach jo, kdo mi tohle dělá?
Zbytek večera už mám v mlze – vzpomínám si na chlápka, který mi dává postel v pokoji s deseti dalšími lidmi a já s vysokou horečkou padám vyčerpáním. Lepší začátek jsem si přát nemohl. Zítra snad bude líp.
Autor: Martin Vlk
Bylo líp? Přečti si pokračování:
Nejnovější komentáře