Kalalu trail je po zásluze největším tahákem ostrova a mě pochopitelně mrzelo, že ho nemůžu absolvovat celý. Když jsem ale na vlastní kůži okusil zdejší úmorné vedro, vzal v potaz náročnost tratě a moji čerstvě vyléčenou virózu, nakonec mi to až tolik nevadilo.
Čárky mrtvých
I prvních sedm kilometrů tohoto treku nabízí úžasné výhledy a já se kochám každým krokem. Když dorážím k pláži Hanakāpī‘ai, nejraději bych se svlažil v oceánu. Všudypřítomné cedule s přísným zákazem koupání mě ale odrazují. Mořské proudy jsou tu natolik silné, že už řadu lidí vtáhly a už nikdy nepustily. Jedna z cedulí dokonce varuje počtem těch, kterým se pláž stala osudnou. Pokud nějaký nešťastník přibude, místní správa jednoduše vyryje další čárku.
Právě u této pláže odbočuju do vnitrozemí a napojuju se na stezku směřující ke stejnojmennému vodopádu. Pod ním si osvěžující koupel už neodpustím. Cesta zpět je o něco rychlejší, ačkoliv skoro celou dobu prší. Na ostrově se počasí mění neuvěřitelnou rychlostí a déšť tu bývá skoro na denním pořádku. Okolí hory Wai’ale’ale, kde v dlouhodobém průměru spadne 12 344 milimetrů dešťových srážek za rok, je dokonce jedním z nejdeštivějších míst na světě.
Celý trek, dlouhý nějakých 13 kilometrů, mi nakonec trvá necelých pět hodin. I díky ranní eskapádě s foťákem se do kempu vracím až po setmění. Tam se přidávám do filozofické diskuze k Travisovi a náhodnému Rusákovi a po pár pivech uléhám ke spánku.
Záchrana života
Ráno se probouzím do mého posledního dne na ostrově. Balím věci, loučím se s Travisem a nálezci foťáku věnuju slibovaný pakl piv. Dnes mám v plánu už jen lehké šnorchlování na pláži Tunnels, v jejíž okolí mají domy třeba Pierce Brosnan, Ben Stiller nebo Julia Roberts a pak zpátky přímým letem do Vancouveru.
„Tam umřeš! Nic ti nepůjčím, jeď do Poipu. Máme v merku aktuální podmínky, a to je teď na šnorchlování jediné bezpečné místo,“ překvapuje mě prodavačka v jedné z půjčoven potápěčského vybavení. Oceňuju, že dává přednost mému životu před výdělkem a rychle měním plány.
Poslední stop
„Nazdar, tak jsem si to konečně splnil,“ říká mi sympatický mladý řidič jménem Buddy, který mi staví u krajnice. „Vzít stopaře jsem měl ve svém bucket listu,“ vysvětluje a já jsem rád, že si tuto položku může díky mně odškrtnout.
„Ahoj, právě jsem vzal stopaře, hned tam budu,“ chlubí se rovnou přítelkyni do telefonu. „Neboj, je to pohodový týpek,“ uklidňuje ji a nahlas se směje, načež vytahuje zpoza ucha jointa a rovnou ho zapaluje.
Kdybych si měl vybrat, jak bude vypadat můj poslední stop na Havaji, vypadal by přesně takhle. V rádiu hraje skvělá hudba a společně s kameramanem a osvětlovačem žijícím v Los Angeles, který pracoval i na filmech od Tarantina, kouřím za jízdy trávu.
„Počkej, a kdes to vlastně vzal? Vždyť jsi tu první den a konopí pro rekreační účely tu není legální,“ ptám se ho zvědavě. „Ale pro lékařské účely je. Tak jsem před výdejnou odchytil nějakého chlápka, který to měl na předpis a řekl mu, ať vezme víc,” líčí mi bez emocí.
Humuhumunukunukuapua’a
Samotného by mě to nenapadlo, ale nahlédnout na podvodní svět po užití konopí je skvělý nápad. Pod hladinou je všechno intenzivnější, všudypřítomné barevné rybičky se kolem mě vesele mihotají a já na chviličku uvěřím, že jsem jednou z nich.
Když se tváří v tvář setkám s národní rybou Havaje s názvem humuhumunukunukuapua’a, který by se dal volně přeložit jako „ryba s prasečím rypákem“, mám nad rámec splněno. V Poipu ještě stihnu dát poctivý oběd a drink s palmičkou a pak už pádím na letiště. Ostrov Kauai mi dal mnohem víc, než jsem čekal. Zážitky, které jsem tu prožil a lidi, které jsem tu potkal, zůstanou už navždy v mém srdci. Jak říkají havajští domorodci: mahalo!
Autor: Martin Vlk
Nejnovější komentáře