„May I slap your ass?“ osloví mě znenadání mladá žena v obchodě s potravinami. „Prosím?“ tážu se překvapeně. „Můžu tě plácnout přes zadek?“ opakuje svoji tužbu. Nevím, jak vás, ale mě oslovují neznámí lidi velmi často. Tahle žádost mě sice zaskočila, s radostí jsem však vyhověl.
„Nazdar, ty vypadáš, že se vyznáš. Nevíš, kde se tu dá kempovat?“ ptá se mě po chvíli další člověk. „Víš, já jsem doma moc nevěděl, co se životem, tak jsem koupil jednosměrnou letenku na Kauai. Je to skvělé místo, už jsem tu jednou byl,“ líčí mi po chvíli svůj příběh Travis z Kalifornie.
Ten den začínal novou životní kapitolu. Na ostrov přijel bez plánů a z nějakého důvodu si vybral mě, abych první stránky psal s ním. Cítil jsem odpovědnost a nechtěl ho nechat na holičkách. Nakoupil jsem pivka, vzal ho stopem do kempu a udělal mu hezký večer. Když jsem později vytáhl kokosovou dýmku, Travis měl úsměv na tváři. Cítil, že je na správném místě.
Kalalau trail
Další den mě čeká vrchol havajského pobytu, a tak vstávám už o půl sedmé ráno. Musím dostopovat do státního parku Hāʻena, odkud se chci vydat na proslulý trek s názvem Kalalau trail. Podle mnohých jeden z nejkrásnějších treků Pacifiku, nejnáročnějších v USA a nejnebezpečnějších na celém světě.
Trek vede téměř 18 kilometrů podél pobřeží – úzkými pěšinkami, přes hory, řeky, údolí, deštné pralesy a končí na izolované pláži Kalalau. Na té se nachází kemp, kde většina návštěvníků přespí a na druhý den šlape zase zpátky.
Já tohle šílenství chtěl absolvovat, nezískal jsem však potřebné povolení. Havajská správa si moc dobře hlídá, kolik lidí sem denně pustí, a to já zjistil bohužel pozdě. Bez povolení ale můžu zdolat alespoň prvních sedm kilometrů a pak odbočit na trek k vodopádu Hanakapi’ai, což je rozumná alternativa.
Ztráta foťáku
Se stopováním to jde jako po másle. První řidič mě bere k hlavní silnici, druhý směřuje až do Haeny. No paráda, mnu si ruce. Ale počkat, kde mám foťák? „Pane, mě to strašně mrzí, ale já si musím vystoupit,“ žádám řidiče o zastavení ve chvíli, kdy už nejsme daleko od cíle.
Určitě jsem ho nechal ve stanu, alespoň v to doufám. I tak se ale musím vrátit, na Kalalau trail bez foťáku nejdu! Snažím se rozpomenout, zda jsem si ho ráno bral a doufám, že jsem ho nezapomněl v prvním autě. Po hodině a půl se několika stopy vracím do kempu, nervózně otevírám stan a…a foťák nikde.
Záchvat šílenství, slzy. Foťák v prdeli, fotky v prdeli. Já jsem takový debil, kde jsem ho proboha nechal? Snažím se uklidnit a jednat racionálně. „Dobrý den, nenašel jste tu foťák?“ ptám se naivně prvního člověka, kterého v kempu potkám. „Našel, ležel tady na trávě,“ odpovídá pobuda ve slipech a podává mi ho do rukou.
Slzy smutku střídají slzy štěstí a já pána silně objímám. „Zůstáváte tu další noc?“ Teď tu nic nemám, ale večer vám přivezu pakl piv,“ slibuju mu a moje cesta začíná nanovo.
Magické místo
Ačkoliv mám silné zpoždění, po cestě ještě navštěvuju farmářské trhy v Hanalei, kde ochutnávám spoustu čerstvých pochutin a po emocionálně vypjatém zážitku se definitivně dávám do kupy. Pak už mi staví rodák z Dublinu, který se na Kauai přestěhoval poté, co se mu rozpadlo manželství a skončil na vysoké pozici v nadnárodní firmě.
„Úplně jsem vyhořel. Uvědomil jsem si, že nežiju šťastný život. Kauai je magický, spoustě lidem pomohl. I já tu své štěstí našel. Bydlím ve skromném příbytku – v malé komunitě lidí a uprostřed přírody. Ve volném čase jezdím na pláž a znovu se raduju ze života,“ svěřuje se mi a já si čím dál tím víc začínám vážít toho, kde se právě nacházím. Do Haeny pokorný Ir nejede, ale s radostí mě tam bere. „It’s part of aloha spirit. Enjoy the trail!“
Termín „aloha spirit“ by se dal vysvětlit jako způsob života, který je vlastní havajským starousedlíkům a jehož základem je vzájemná úcta a láska. Už i řada návštěvníků ho pochopila. A já toho mohl být dnes několikrát součástí.
Autor: Martin Vlk
Co všechno se stalo můj poslední den na Havaji? Přečti si pokračování:
Nejnovější komentáře